V roce 1986 navázané přátelství s Jardou (přes hasičskou pragovku z Jablonce nad Nisou) mně také přineslo, kromě nádherných zážitků, zcela neočekávanou možnost zakoupit si do sbírky tolik chtěný model hasičského automobilu v měřítku 1:1.
To mi tak jednoho dne zazvonil na stole telefon a známý hlas se mne bez okolků zeptal: "Sháníš pořád nějakýho toho hasičskýho veterána?..." Na okamžitou kladnou odpověď mi sdělil: "... tak to bych měl pro tebe slušnýho 'študbejkra' s nástavbou zřejmě od Smekala. Jezdí a nebyl by asi moc drahej. To bys musel ale o víkendu přiject ..." a zavěsil. Těch pár dní do neděle byly jedny z nejdelších.
Když jsme zasedli s cigaretou u kávy a stranou manželek ke strategickému pohovoru, lačnil jsem po dalších informacích. Jednalo se tedy o bývalou limuzínu Studebaker Big Six z roku 1925, v roce 1932 přestavěnou libereckou firmou Rosenthaller Maschinenfabrik na hasičský automobil, který se pak stal pýchou Sboru dobrovolných hasičů v Lučanech nad Nisou. Jarda znalý místních poměrů mi pak vysvětlil, že dnes již sbor vlastně neexistuje, protože Lučany jsou prakticky na předměstí Jablonce a v případě požáru patří do regionu jabloneckých hasičů. "Dneska se na něj pojedeme jen podívat a o koupi a prodeji nebude žádná řeč. To si musíš nechat na příště. To víš, jsou to venkovani a musí se na ně pomalu. To já už potom zařídím ..."  A tak jsme se na něj jeli odpoledne podívat.
V Lučanech jsem byl představen jednomu z posledních reprezentantů sboru, který nás hned posadil s příslovečnou venkovskou pohostinností k prostřenému stolu, kde jsem s notnou dávkou netrpělivosti a nervozity musel absolvovat bohaté pohoštění kávou a domácími buchtami, které jsem v tom momentě nedovedl patřičně vychutnat, ale hospodyni alespoň patřičně pochválit. Konečně jsme ve společnosti dalšího člena sboru vyrazili do zbrojnice.
Krajina vesele ubíhala a při vjezdu po krásné okresní asfaltce do lesa jsem začal mít obavy, že jsme si patrně nerozuměli. V jedné z vlásenek klikatící se silnice dal však muž příkaz k odbočení na lesní cestu a po několika desítkách metrů jsem pochopil, proč musí hasiči tu zbrojnici co nejdříve uvolnit. Uprostřed nádherného a udržovaného lesa stála malá budova a blahořečil jsem v tu chvíli okresnímu tajemníkovi KSČ za to, že chtěl pozemek se zbrojnicí k vybudování soukromého rekreačního objektu, stranickému funkcionáři odpovídající. Díky této direktivě jsem se totiž stal potencionálním majitelem veterána. Vrata byla otevřena třetím mužem sboru a z nich na mne koukal nádherný chladič s neporušeným smaltovým znakem a nádherným vodoznakem na zátce chladiče. Láska na první pohled. Vše ostatní mi už bylo v tu chvíli naprosto jedno. Po vysvětlení, že vůz má baterku na nabíječce a nemůže vyjet, jsem zhodnotil sklon vjezdu s tím, že bychom ho zpět nevytlačili a vrhnul jsem se s fotoaparátem a bleskem dovnitř.

Copyright: (C)2001 Dalibor Feuereisl

Na první pohled nádhera, které nic nechybí. Druhý pohled odhalil několik napadení vozu kutilem, ale bez nebezpečí při jejich odstranění. Vůz po několik generací udržován štětkou a nekvalitními barvami se ale jevil jako pečlivě udržovaný. Naprosto vhodný objekt pro začínajícího restaurátora. V duchu jsem se již viděl za volantem nablýskaného veterána, koutkem oka pozorující závistivé pohledy. Jen stěží jsem se ovládnul a dodržel udělené kamarádovy rady. Okouknul, vyfotil, pochválil, otřel sliny a požádal o další možnou návštěvu s exkurzí do zbrojnice, která mi byla ze strany lučanských srdečně přislíbena ...

Teď už běh událostí trpělivému čtenáři zkrátím na důležité momenty. Přes půl roku jsem si nepravidelně trávenými víkendy vyjel 'drážku' na trati Praha-Jablonec-Lučany a zpět. Při druhé návštěvě už padla řeč na realizaci koupě vozu, se kterou byli všichni zúčastnění zajedno. Po neohrabané otázce na cenu auta jsem málem spadl pod hostitelský stůl, opět zaplněný domácími pochutinami z rukou hospodyně, jako konečně každou neděli trávenou v Lučanech. "Helejďte, mladej, sme tři, tak tři tisíce, no ..."  Na otázku jestli pro každého, jsem po záporné odpovědi a přes odpor reprezentanta okamžitě zvýšil částku na dva tisíce pro každého a snažil se dohodnout nějaký možný termín (v duchu jsem si přitom přál, aby "ten" okresní tajemník začal stavět třeba hned příští týden). S dobrácky míněnou radou, abych to nechal na příště, jsem se v podvečer zase vracel zpět do Prahy. A dále jakoby z deníčku:
X-tá neděle: Nic se nezměnilo, ale nejstarší člen skupiny hasičů zemřel. Cena byla upravena na čtyři tisíce, ale já samozřejmě dále trval na dříve dohodnutých šesti ...
X-tá neděle: Nic se nezměnilo, ale příště snad už dohodneme termín. Tentokrát jsme byli s manželkou pozváni na slavnostní oběd. Byla nakládaná svíčková (mňam) a buchty byly také jako vždy dobré ... (Během překrytého času jsem zajistil auto a podvalník k operativnímu odvozu veterána.)
X-tá neděle: Rána! Lučanské prý navštívil nějaký sběratel z Prahy, který toužil po jejich Studebakeru, kterého chtěl zase zpět přestavět na původní šestisedadlovou limuzínu podle dokumentace a za použití karosérie, kterou údajně vlastnil. Nabízená částka se vyšplhala až na 50.000,- Kčs. Rukou si neplácli, protože vůz již slíbili jinému (zaplať pánbůh, i když jsem bezvěrec) a ten ho zachová v jeho současné hasičské podobě. Naše dohoda i smluvená cena zůstala ...
X-tá neděle: Termín už je snad konečně na světě. Za čtrnáct dní je v Lučanech velká svatba, na kterou vůz neodmyslitelně patří již po mnoho generací a za tři neděle mají sousedi oslavy 85. výročí založení dobrovolného hasičského sboru. Tam již dříve přislíbili svoji účast. Potom už si tedy budu moci 'mého študbejkříka'  odvézt  (sehnal jsem také dobové fotografie ze 30-tých let, ale teď je nemohu najít)...

To mi tak opět jednoho dne zazvonil na stole telefon a známý hlas se mne bez okolků zeptal: "Neměl bys v sobotu čas? Přijeď na kus kecu a ukážu ti taky nějaký video ze srazu veteránů z DDR. Čau ..." Nic zlého netuše jsem opět, tentokrát s rodinou, vyrazil na známou trasu. Děti si hráli se psem, ženy probíraly svoje zájmy a my zasedli opět k tradiční kávě a cigaretě. Po shlédnutí videa jsem začal mít nepříjemný pocit, že to ale není všechno. Černý pátek byl s postupně vstřebávanými informacemi proti tomu ovšem dost velká sranda ...
"Víš, ty lučanský už toho hasičáka nemaj ..."  a po dramatické pauze se mi dostalo dalšího vysvětlení. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Když s ním, patřičně nazdobeným, chtěli vyjet na tu anoncovanou svatbu, došlo prý při chybném přeřazení k roztržení skříně převodovky a poškození bloku motoru. Bylo to prý z jejich pohledu naprosto neopravitelné a tak ho z notnou dávkou studu, nuceni vyklidit zmíněnou hasičskou zbrojnici, odvezli do Sběrných surovin n.p., čili do šrotu ... Neměli prý odvahu mi tuto zprávu sdělit a tak prý o tuto službu požádali člověka mně bližšího ...

A tak jsem během jednoho momentu přišel nejen o nádherného hasičáka, iluze a pak v neposlední řadě nakonec i o kamaráda ... Zbylo jen pár fotografií a hořká vzpomínka na třičtvrtě roku plného nadějí ...

Dodnes jsem se s touto první ”koupí” nevyrovnal a hlavně nevím, jestli Studebaker opravdu skončil na skládce, a nebo jestli to třeba s odstupem let nakonec nebyla ta modrá limuzína, který se například zúčastnila letošního ročníku Auto Štangl Bohemia Rallye Historic 2001 ...

P.S.
Možná ale, že všechno bylo nakonec úplně jinak. Na letošních Hasičských slavnostech v Litoměřicích jsem si koupil knihu, kterou vydala Společnost pro obnovu a zachování historických hasičských tradic z Děčína v roce 2001, ve které je tento vůz vyobrazen v kapitole SDH Lučany n./N. Z textu vyplývá, že by měl být Studebaker nakonec v jejich držení dodnes ...
Rozhodně však již nebudu případnou neupřímnost nebo nefér jednání s odstupem tak dávné doby jakkoliv komentovat ...

Poslední úprava
09.09.2001