jako pětiletý kluk jsem koukal ve třetím patře z okna našeho nového bytu v Hradci Králové na Gottwaldově náměstí, kudy z ničehonic projel po třídě Míru automobil, který mi utkvěl v paměti, kde tak navždy rozšířil „vozový park" se sentinelem a „kanadafordem" ...
Otevřený vůz bez střechy se sklopeným oknem, kde řidič vypadal, jako že sedí v „krabičce od olejovek". Když jsem navečer svůj zážitek líčil tátovi, který se vrátil z divadla, vyndal ze šuplíku několik časopisů z konce čtyřicátých let, na kterých jsem zcela bezpečně identifikoval auto s bílými hvězdami na kapotě a podle jeho výkladu si do mysli vryl jméno  j e e p  . . .

to bude jednou moje auto ... s tímto každodenním konstatováním uběhlo deset let a já začal pravidelně sledovat inzerci ve Světě motorů (povzdech táty, že mohl mít od unrry jeepů kolik chtěl, jen kdyby tušil, že bude mít jednou kluka, který se do něj zblázní, byl sice hezký, ale bohužel, neúčelný). Veteránské hnutí bylo tehdy ještě v plenkách, ale majitelé „džípů" začali pomalu vystrkávat růžky. Inzeráty typu: „vůz za 40.000,- Kčs poskytnu tomu, kdo nabídne co nejvyšší cenu a co nejdříve ..." nebyly výjimkou a v té době to byl „majlant". Tak jsem pomalu střádal výstřižky až jednoho dne přišel za tátou řidič divadelního autobusu Renda Luňák, že by věděl u Kutné Hory o jeepu za „osumnáct", když si ho odvezem hned. Byl prosinec roku 1969 a já se díky tátově laskavosti a jeho zadlužení stal majitelem vysněného automobilu ...

... s čerstvým řidičákem (s povolením rodičů od sedmnácti) jsem se stal nejmladším členem pražského Jeep Willys klubu, kde jsem našel spoustu úžasných „starých" kamarádů jako Gusta Toufar, Mirek Pechar, Luba Fikejz, Láďa Djukov, Petr Dvořák, Pavel Pražák a mnoho dalších. Tato stará garda nestorů jeepařského hnutí se potom stala mým druhým domovem a rádcem při navracení jeepa do originálního stavu ... s nebožtíkem Mirkem jsem též vydával klubový časopis a byla to nádherná léta mého života v klubovně Na Třebešíně ...

... v Hradci už to taková idylka nebyla, protože můj jeep, jediný v hradeckém okrese, byl trnem v oku místním funkcionářům a perzekucí jsem si užil víc než dost. Jeep musel být bílý a bez jakéhokoliv označení (nápis Willys-Overland na kapotě se papalášům taky nelíbil). Největší ránu jsem jim dal, když navrhnul kamarád mého otce ing. Vágner, ředitel královodvorské ZOO, abych o sobotách jezdil s jeepem v jeho nově otevírané safari a vozil po ní VIP a sponzory. To jsem šel na dopravní inspektorát zažádat o povolení k nastříkání „zebřích" pruhů na můj bílý vůz a napsání červených konturovaných nápisů „safari jeep". To byl okamžik, kdy už mi bylo doporučeno nastříkat vůz raději na khaki nebo pískovou, ale jenom ne proboha zebří pruhy, protože už takhle k nelibosti všech byl zářivě bílý jeep vidět všude, kam se hnul ...

... labutí píseň mého jeepu zazněla koncem sedmdesátých let, kdy jsem byl cílenými a stále se opakujícími technickými prohlídkami a konstatováním, že „oni" můžou vyřadit i nový vůz z výrobní linky, donucen svého miláčka prodat!  Skončil u nového majitele ve Verdeku u Dvora Králové, kde bylo všechno jinak. Nastříkal ho na zeleno, napsal čísla na haubnu, snoubenka udělala chemlonové potahy s hvězdama na sedadla a kromě pravidelných dvouletých TK měl ode všech pokoj ... inu jiný kraj, jiný mrav. Na příjezdu do toho hradeckého byly všude svítící rudé hvězdy, nazvané po předsedovi MV KSČ „zachariášky" ...

dnešní majitelé nemají o tehdejších dobách ani páru ... ale je jim nakonec co závidět ?

Copyright: ©2004 Dalibor Feuereisl