Neúspěch a zklamání z nedokončené koupě Studebakera  mně rozhodně nevzala touhu pořídit si do mé sbírky modelů hasičských automobilů exponát v měřítku 1:1. Další možnost, která se mi naskytla, na sebe nenechala dlouho čekat. Měla podobu věty, kterou vyřkl můj úhlavní kamarád Honza, pracující koncem osmdesátých let na ruzyňském letišti jako vedoucí inženýr na opravách Il-62:
"... když tě tak berou ty americký hasičáky, nechtěl bys do svý sbírky jednoho letištního 'trucka' ...?" Na odpověď čekal dlouho. Nakonec byla plná nesouvislých dotazů, plánů, pohledů do budoucnosti atp. Noci byly od té doby naplněny sny o barevných verzích, veteránských jízdách a závistivých pohledech na "mého" jediného amerického hasičáka v tehdejším Československu ...

Když jsem překonal počáteční euforii a vrátil se z deliria mezi střízlivé, začal jsem reálně přemýšlet o možnostech koupě. Pevně rozhodnut jsem napsal první dopis s více než jasným obsahem. S velikým překvapením jsem na jaře roku 1988 otevřel první obálku s hlavičkou TPZS Ruzyně.
Tehdejší náčelník mi v něm sdělil, že by realizace nebyla nemožná. S vidinou obsáhlejší korespondence jsem na ni založil parádní desky a okamžitě dalším dopisem potrdil můj hluboký zájem. Tím jsme tedy začali psát první kapitoly budoucího románu, kterého však trpělivé čtenáře ušetřím a vypíchnu zde jen nosné body, důležité pro jeho děj. Současně s úvodem do tohoto díla se kamarádovi podařilo s pomocí služebního průkazu proniknout na odstavnou plochu starého ruzyňského letiště, kde pořídil alespoň sporou základní obrazovou dokumentaci, která měla toto "literární dílo" ilustrovat ...

Copyright: (C)2001 Dalibor Feuereisl

Základním problémem bylo vyřešení způsobu, jakým vozidlo převést nejen do civilního sektoru, ale navíc do soukromé držby. Patřilo tehdy ministerstvu vnitra, pod které požární sbor zákonem patřil a navíc bylo v tzv. 'hraničním' pásmu. Ale tehdejší vedení bylo kupodivu vzácně komunikativní a vstřícné (inu hasiči) a tak zbývalo v překrytém čase určit jeho prodejní cenu. Její stanovení bylo kupodivu jednoduché, protože byla odvozena od váhy vozu přepočtem na cenu šrotu. Nabídnutou "vážnou" částku 18.640,- Kčs jsem si velkopansky dovolil zaokrouhlit na konečnou finanční úhradu ve výši 20.000,- Kčs a čekal na den "D".
Pozoruhodné bylo, že se mi mezitím, na základě zveřejnění této budoucí transakce v mém okolí, třeba podařilo zajistit kompletní výzbroj a výstroj tohoto vozu od duralových žebříků, přes chybějící originální uzávěry hrdel, drobného kování a turniket až po nablýskanou sirénu Federal, které se záhadnou cestou dostaly až do garáží hasičského sboru Zličín, kteréžto mi byly novým kamarádem Ivanem přislíbeny až na tu sirénu, kterou jsem oželel s vědomím, že si ji mohu v bývalé NSR koupit za 180,- DM.
Tamtamy fungovaly skvěle a tak se mi neočekávaně ozval sám náčelník požárního sboru bratislavského letiště, který mi jen tak nabídl kompletní dokumentaci k tomuto vozu (servisní knihy, dílenské příručky, katalogy náhradních dílů apod.), které byly uloženy z nepochopitelných důvodů právě tam ...
Svět byl krásný, vidina amerického skvostu přede mnou a do okruhu podporovatelů přibyl další vzácný kamarád Franta se 'zlatýma českýma ručičkama', pod kterými se měnil nefunkční šrot v krásné věci (na vlastní oči jsem viděl přerod hroudy ztvrdlého jílu do fungl nového náhradního motoru pro Fordku TT mého kamaráda Emila Nachlingera z Písku apod.) a který mi zcela nezištně nabídl pomoc s oživením nefunkčních motorů a zapečeným čerpadlem u "waltříka". Krásných zážitků opravdu na román ...
A přišla revoluce. V eufórii, kterou jsem prožíval i já, jsem ale netušil, co všechno s sebou přinese i mně. Smlouva o smlouvě budoucí sice stále existovala, ale přišly reorganizační změny, kdy se všichni začali najednou 'trhat' a 'osamostatňovat' a nikdo nevěděl kdo je kdo. Z požárníků se zase stávali hasiči, což jsem kvitoval; ve vedení se neustále střídali 'figurky' a všichni mne ubezpečovali, že se nic nemění, jenom až to všechno dopadne, vychladne a dojde ... Ze staré školy a od přírody důvěřivý jsem trpělivě čekal, až ten čas tedy přijde. Události mne dostihly ve sběratelském ráji, čili v krámě s autíčkama na Ohradě, kde jsem poskytoval azyl skalním a zakládal sbírky právě zbohatlým. A tak se také stalo, že se jednoho dne otevřely dveře krámu a vešel právě jeden z nich, 130-ti kilový "kvantitativní" sběratel 'osmnáctin' s manželkou, jinak také majitel a provozovatel autobazaru kdesi na karlovarské výpadovce. Na jeho "ántré" do smrti nezapomenu ...

Když přehlédl regály a na pultu se, jako vždycky, vyrovnaly krabice ke konečnému saldu, vyslovil místo obligátní jednoduché věty "... tak kolik?" osudovou větu rozvitou: "To by vás asi mohlo zajímat, pane. Já jsem minulej tejden prodával americkýho hasičáka. To je přece vaše parketa, né?"  Majíce svoji jistotu, znalost situace a děj pod kontrolou jsem člověku, který rozhodně neměl ánung, odpověděl: "To snad ne. Tady je americkej hasičák jenom jeden a ten je již můj. To jste si asi popletl, ne?"  Chárón mne naložil do loďky a převozu se již nedalo zabránit: "Jestli myslíte tu letištní kredenc, sakra jak se ... jó "waltr", Yankee Walter 3500 ... tak tu krávu jsem střelil minulej tejden za štyrycet papírů, viď Anča, no řekni!" Zatmělo se mi před očima, zachoval jsem poslední zbytek důstojnosti a pak se jen potichu zeptal na nového majitele. "Jó to vám milej pane neřeknu. To je přeci vobchodní tajemství, né?  Ha, ha, ha ..."

A tak jsem nekoupil druhého hasičského veterána do mojí sbírky ... Který asi bude ten "do třetice" ?