František Dittrich

Střípky z dob dávných a minulých v zrcadle času ...

Pod pojmem „Primátor Dittrich” si zde asi nejvíce lidí představí legendární parník brázdící od roku 1891 hladinu Vltavy. Muž, jehož jméno loď nesla, však už v té době nežil a navíc to nebyl jen populární magistrátní úředník. Především šlo o velmi úspěšného podnikatele, který se však vypracoval doslova z ničeho ...

Práce vorařů plavících dříví z jižních Čech po Vltavě do Prahy byla těžká a nebezpečná. Zejména peřeje dnes již zmizelých Svatojánských proudů si nejednou vybíraly daň i na životech. Platy proto byly na tehdejší dobu slušné, plavci je ovšem uměli v legendárních poříčních hospodách také bohatýrsky utrácet. Mezi ty nemnohé, kteří si výdělky dokázali ušetřit, patřil František Dittrich. Spořil tak poctivě, že po krátké vorařské kariéře mohl nebezpečné povolání opustit a věnovat se vlastnímu podnikání.

Úspěšný podnikatel a opatrný revolucionář
František Dittrich se narodil 19. února 1801 v pražském Podskalí. Rodina sice nebyla chudá, František ale brzy osiřel a vychovával ho jeho dědeček. A aby smůly nebylo dost, roku 1811 přišel státní bankrot, který jej připravil i o uložené jmění po rodičích. Nezbylo mu, než se co nejdřív začít živit vlastníma rukama. Dal se na vorařinu, ale už roku 1826 mohl nebezpečné řemeslo opustit a začal si vydělávat prodejem plaveného dřeva. Nejspíš také dobře věděl, kde peníze vorařů obvykle končí, a tak si k obchodnímu jednatelství s dřívím přibral o dva roky později také hospodu.
Živnost dobře nesla a František bohatl. Brzy získal měšťanské právo a vedle podnikání se pustil i do spolkové činnosti. Byl u založení Matice české i Měšťanské besedy, podporoval školství a divadelnictví, pomáhal lidem postiženým povodněmi a během revolučního roku 1848 se stal členem tehdejšího Svatováclavského a pozdějšího Národního výboru. V tomto bouřlivém období se potom zúčastnil hned dvou výprav českých představitelů na vídeňský habsburský dvůr. V březnu 1848 s delegací požadující národní práva, koncem roku pro změnu s deputací vyjadřující oddanost Pražanů nově korunovanému císaři Františku Josefovi I.
Dittrich nepatřil k radikálnímu křídlu povstání a po opadnutí revoluční vlny ho policie nechala na pokoji. Přesto se raději na čas z politického a veřejného života stáhl a vrátil se do něj až v šedesátých letech. Roku 1861 byl zvolen do pražského zastupitelstva, v roce 1863 se stal náměstkem pražského primátora, o sedm let později byl zvolen primátorem. Jako zkušený hospodář dbal především na to, aby výdaje nepřevyšovaly příjmy a obec se nezadlužovala - současně však ale dokázal i přispět k jejímu rozkvětu. Po třech letech ale z funkce pro vysoký věk odešel a věnoval se už jenom podnikání.

Parník „Primátor Dittrich” před stanicí paroplavby proti Štěchovicům

Výbuch na lodi František Josef I.
Dittrich byl aktivní v mnoha oblastech, mimo jiné se zasloužil i o vznik Národního divadla. Za záchranné práce během povodně v únoru 1862 obdržel vyznamenání „Zlatý záslužný kříž s korunou”. Své zkušenosti pak mohl osvědčit i při největší vltavské povodni 19. století, k níž potom došlo v květnu 1872. Především ale byl zakladatelskou osobností paroplavby na Vltavě.
Roku 1864 inicioval založení České akciové společnosti pro paroplavbu, do níž pak společně s dalším pražským podnikatelem Čeňkem Rottem vložil i nemalé jmění. Už 26. srpna 1865 společnost spustila na vodu své první plavidlo a to kolesový parník Praha - Prag postavený v karlínské továrně Ruston. Aby se žádná z národností žijících v české kotlině necítila případně ukřivděna, bylo české jméno lodi napsáno na krytu levého kolesa a německé na pravém. Parník pak provozoval osobní dopravu mezi Prahou a Štěchovicemi. Dokázal vzít na palubu až 600 osob a cesta proti proudu mu trvala něco málo přes tři hodiny, po proudu hodiny dvě.
Krátce po zahájení provozu vypukla prusko-rakouská válka a lodní doprava byla zpočátku ve ztrátě, pak však začaly přicházet úspěchy. Už roku 1866 si společnost pořídila druhý parník Vyšehrad (není totožný s dnešní lodí stejného jména) a později i několik menších lodí pro dopravu uvnitř Prahy. V roce 1887 pak spustila na vodu své největší plavidlo, kolesový parník František Josef I. Přes 41 metrů dlouhá loď se potom zapsala do historie tragédií: 19. května 1898 na něm v přístavišti explodoval kotel a tři lidé při výbuchu zahynuli. Parník se v mělké vodě potopil, byl ale brzy opraven a pokračoval ve službě. Dokonce ani paroplavební společnosti toto neštěstí kupodivu výrazněji neublížilo.
Za svou průkopnickou úlohu při zavádění osobní paroplavby na Vltavě byl František Dittrich vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa. Zemřel v Praze 21. října 1875.

Parník „Primátor Dittrich” při zahájení paroplavební sezóny v roce 1932

Osudy paroplavební společnosti
Česká akciová společnost pro paroplavbu na řece Vltavě velice slušně prosperovala i po odchodu Františka Dittricha a do značné míry se potom postarala o rozkvět mnoha povltavských obcí jižně od Prahy. Roku 1915 se firma přejmenovala na Pražskou paroplavební společnost. První problémy přišly s nástupem světové hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Roku 1936 proto podnik vykoupil stát a začlenil jej do fungující Československé paroplavební společnosti labské. Z ní se potom za časů socialismu stala Československá plavba labsko-oderská. Na počátku 60. let převzaly vodní dopravu komunální podniky a pražské lodě se tak ocitly pod Dopravním podnikem hl. m. Prahy.
Jako samostatná soukromá Pražská paroplavební společnost se podnik znovu objevil na scéně po privatizaci roku 1992. O šest let později získala její akcie firma Evropská vodní doprava (EVD), jejíž je nyní dceřinou společností. V současnosti provozuje kromě několika motorových lodí také historický a vynikajícím způsobem obnovený parník Vyšehrad, zatímco její druhý parník Vltava prodělává rekonstrukci.

Jan A. Novák

František Dittrich: „Od vorů k parníkům”