Střípky z dob dávných a minulých v zrcadle času ...

Upravený zdroj: PIS

Od r. 1770 braly menší lodě kromě zboží do Prahy příležitostně i jednotlivé osoby. Větší skupiny osob se plavily po řece do Prahy jen v době slavných poutí - v květnu na pouť svatojánskou a v září na svatováclavskou. Jinak bylo na Vltavě v Praze množství přívozů, z nichž některé existovaly až do 70. let 20. století. Ještě v 80. letech sloužil poslední přívoz mezi Císařskou loukou a Smíchovem.
oku 1816 prováděl své první pokusy s parní lodí u nás Josef Božek na rybníčku ve Valdštejnské zahradě. První pražský parník byl spuštěn na Vltavu v roce 1841. Jeho konstruktérem byl Vojtěch Lanna a byl vyroben v Rustonce. Parník se jmenoval Bohemia a jeho první delší plavba byla na Mělník, brzy nato doplul až do Drážďan. Loď pak udržovala dopravu mezi Drážďany a Obřístvím, odkud pak většinou pro častý nepříznivý stav vody cestující pokračovali dostavníkem. V roce 1857 byl na Vltavu spuštěn další parník Stanislaus, který do té doby jezdil v Německu. Byl zakoupen pro pražskou osobní dopravu, v Rustonce však byl dlouho opravován a pak přejmenován podle pražského místodržícího Mecséry. V červenci zahájil pravidelnou dopravu z Prahy do Štěchovic. Měl však několik nehod a svým posledním najetím na mělčinu byl natolik poškozen, že již nikdy více na Vltavu nevyplul.
V r. 1864 se o zahájení paroplavby radili na schůzce v pražské měšťanské besedě Vojtěch Lanna a budoucí pražský primátor, podnikatel dřívím František Dittrich. Založili Českou akciovou společnost pro paroplavbu, do níž kromě Františka Dittricha vložil své peníze zejména pražský podnikatel Čeněk Rott. Tato společnost 26. srpna 1865 spustila na Vltavu kolesový parník Praha - Prag, postavený v Rustonce a zahájila pravidelnou osobní lodní dopravu mezi Prahou a Štěchovicemi. Zahajovací plavby se účastnilo 75 osob, parník však pojmul až 600 osob a jezdil až do 20. let minulého století. První cesta do Štěchovic trvala 4 hodiny a 3 minuty, cesta zpět 2 hodiny 4 minuty. V r. 1866 byl spuštěn na vodu parník Vyšehrad, který sloužil od r. 1937 pod názvem Zbraslav až do r. 1950. Od r. 1880 jezdilo v oblasti centra Prahy na Vltavě okružní jízdu také šest menších šroubových parníčků belgické firmy Parrau a syn. Ty spojovaly břeh u Rudolfina s Kampou, Klárovem a dolním koncem Letenské pláně. Pro nezájem o tyto jízdy firma plavby ukončila a parníčky prodala firmě Pražská salonní paroplavba Maxe Goldmanna. Pražané nazývaly tyto lodě „ožralé rybičky”, protože nebyly příliš bezpečné.
Největší parolodí té doby byl František Josef I., vyrobený v Rustonce 1887. Byl dlouhý přes 41 m, široký 5 m, při ponoru 41 cm byla jeho výška nad hladinou 3,32 m. Mohl pojmout až 1200 osob. S 800 osobami na palubě byla jeho nejvyšší rychlost 7,2 km proti proudu, přes 14 km po proudu. Za hodinu jízdy spotřeboval 300 kg uhlí. V r. 1888 v přístavišti mezi dnešním mostem Palackého a Jiráskovým na něm vybuchl kotel a zahynuli tři lidé. Po generální opravě dál sloužil od r. 1918 a jmenoval se Zbraslav. Od roku 1928 jezdil pod jménem Praha a sloužil až do r. 1974.
Od r. 1905 po úpravě řeky systémem zdymadel mohli Pražané pravidelně jezdit až do Mělníka. Původní společnost pro paroplavbu nesla od r. 1915 jméno Pražská paroplavební společnost. V r. 1922 již vlastnila 23 parníky. Mezi léty 1920-1926 zaznamenala paroplavba na Vltavě největší rozmach. V roce 1937 převzala osobní lodní dopravu Československá akciová společnost labská, později labsko-oderská. 1. ledna 1961 byla společnost organizačně přičleněna k Dopravnímu podniku hlavního města Prahy. Celková délka tehdejší vodní tratě měřila 94 km a lodní park měl 11 plavidel, na nichž bylo místo pro 5 289 osob. Od r. 1969 jezdil pravidelně na Slapy i taneční parník Mělník. Například v roce 1975 v době delší výluky tramvajové i autobusové dopravy ve vyšehradském tunelu převzaly parníky funkci vodních tramvají a obstarávaly náhradní přepravu cestujících mezi Výtoní a Podolím.
V 80. a 90. letech 20. století měla vltavská flotila tato plavidla:
Motorová loď Balaton, vyrobená roku 1965 v maďarské loděnici ve Vácu. Délka 26,4 m, šířka 5,3 m, motor 2 x 65 kW, rychlost 22 km/hod., kapacita 150 osob.
Motorová loď Berounka z loděnice VEB Yachtwerk v Berlíně z roku 1983. Délka 28,6 m, šířka 5,1 m, motor 97 kW, kapacita 124 osob.
Kolesové parníky Vyšehrad a Děvín, oba z ústecké loděnice z roku 1938. Roku 1989 byly oba našimi největšími a nejstaršími parníky. Kotel z ČKD, tlak 1,4 MPa, výkon 165 kW, délka 64 m, šířka 6,2 m, kapacita 885 osob.
Motorová loď Dunaj z maďarské loděnice ve Vácu z r. 1966, délka 26,4 m, šířka 5,3 m, motor 2 x 103 kW, kapacita 150 osob, maxim. rychlost 22 km/hod.
Kolesové parníky Vltava z roku 1940 a Labe z roku 1949, oba z loděnice Praga s kotlem ČKD, tlak 1,5 MPa, výkon 112,5 kW, délka 53,1 m, šířka 5,1 m, kapacita 650 osob.
Motorová loď Lužnice z roku 1937 z loděnice Schneider a C., délka 21,5 m, šířka 4,9 m, motor 2 x 67,5 kW, kapacita 140 osob, v provozu 1938-1961.
Motorové loďi Visla z roku 1965 a Odra z roku 1968, obě z loděnice Stocznia v Krakově. Obě délka 33,6 m, šířka 6 m, motor 138 kW, kapacita 285 osob, v provozu od roku 1968.
Motorová loď Pionýr z berlínské loděnice VEB Yachtwerk z roku 1983, délka 28,6 m, šířka 5,1 m, motor 97 kW, kapacita 124 osob.
Motorová loď Praha z berlínské loděnice VEB Yachtwerk z roku 1983, délka, šířka i motor jako Pionýr, kapacita 70 osob. Má luxusní vybavení pro oficiální příležitosti.
Nejmenší a také nejstarší motorová loď Sázava z berlínské loděnice Anker z roku 1928. Délka 17,7 m, šířka 3,2 m, motor 45 kW, kapacita 100 osob. V letech 1958 a 1980 byla modernizována a sloužila jako služební loď.
Motorová loď Svoboda a Solidarita z DP Brno z let 1958 a 1959, obě délka 26,1 m, šířka 4,8 m, motor 199 kW, kapacita 264 osob.
Motorová loď Želivka z Českých loděnic z roku 1962, délka 24,3 m, šířka 4,8 m, motor 2 x 103 kW, kapacita 160 osob.

V současné době na počátku 21. století provozuje lodě a parníky v Praze na Vltavě osm velkých soukromých rejdařů s dvaadvaceti velkými loděmi.

Historie pražské lodní dopravy